Írán se snaží vyhrát válku kalkulačkou

Všechny moderní války začínají velkými slovy. O odstranění jaderné hrozby, o historické spravedlnosti či o záchraně trpících obyvatel. Jenže často končí mnohem prozaičtěji. Někdo otevře sklad a zjistí, že už není čím střílet.

A právě k tomu dnes směřuje matematika konfliktu mezi Íránem, Izraelem a nepřímo i Spojenými státy. Írán dobře ví, že v klasické konvenční válce by proti Izraeli a americké armádě neměl šanci. Nemá moderní letectvo, nemá globální logistiku a ani technologickou převahu. Teherán se proto rozhodl, že bude hrát jenom takovou hru, v níž má šanci na vítězství.

Umění války bylo (a stále je) jednou z nejdůležitějších historických disciplín. Ve správný čas zvolit správnou strategii, to může porazit i silnějšího nepřítele. A tak se Írán snaží měnit pravidla. Nejde mu o to válku klasickým způsobem vyhrát, ale prodražit ji protivníkovi tak, že pro něj bude neúnosná.

Hodně levných zbraní nebo sofistikované systémy

Posledních dvacet let Írán systematicky budoval obří arzenál balistických střel a útočných dronů. Odhady mluví o několika tisících raketách a tisících bezpilotních letounů. Nejde o žádné technologické zázraky, ale tyto zbraně jsou relativně levné, jednoduché na výrobu a především jich může teokratický režim mít opravdu hodně.

A to je klíč k celé íránské strategii. Levný útočný dron může stát dvacet až padesát tisíc dolarů. Obranná raketa, která ho sestřelí, stojí miliony. Například interceptor systému Patriot vyjde zhruba na čtyři miliony dolarů, ale raketa systému THAAD může stát i třináct milionů. Podobná asymetrie platí i u balistických střel: íránská raketa může stát kolem několika set tisíc dolarů, zatímco její zničení stojí násobně víc.

(A to ještě připočítejme jednu proměnnou. Ví opravdu USA a Izrael, kolik raket a dronů skrývá Írán někde v podzemí?)

Lstiví Íránci hrají s kartami, které mají

Každý souboj tohoto typu má proto zvláštní ekonomickou logiku: útočník utratí relativně málo, obránce mnohonásobně víc. Analytici často říkají, že Írán vede „war of cost imposition“ (válku ekonomického vyčerpání). To znamená, že nutí protivníka pálit extrémně drahé (obranné) „interceptory“ proti relativně levným zbraním.

Izrael má jednu z nejlepších protivzdušných obran na světě. Iron Dome, David’s Sling a Arrow, jsou systémy, které dokážou zachytit velkou část přilétajících střel či dronů. Jenže znovu: každá obranná raketa něco stojí a zásoby nejsou nekonečné.

Několik dní intenzivní obrany tak může spotřebovat významnou část světových zásob. Někteří vojenští analytici proto popisují současný konflikt ne jako klasickou válku, ale jako „soutěž v salvách“ neboli kdo první vyčerpá arzenál toho druhého.

Bohužel se ukazuje, že přesně tohle je hra, kterou Írán hraje. Teherán spoléhá na to, že dokáže vyrábět levné rakety a drony rychleji, než Západ dokáže vyrábět drahé interceptory. V takové válce pak nejde o to protivníka porazit na bojišti. Stačí ho přinutit utrácet víc, než je ochoten nebo schopen dlouhodobě vydržet.

Trochu to připomíná jednu vojenskou kapitolu z novodobé historie válčení. V roce 1917 mělo Německo problém. Britské impérium bylo silnější, mělo mohutnější námořní flotilu a kontrolovalo oceány. A stejně jako Írán dnes, Německo bylo nuceno ke kreativnímu řešení. Změnilo pravidla hry tím, že se přestalo snažit porazit nepřátelskou flotilu a místo toho přesměrovalo svou aktivitu jinam. Mnohem levnější bylo zničit logistiku. Za použití relativně levných ponorek (U-Boats) bylo schopno potopit obří obchodní lodě. U-Boat je dnes levný sebevražedný dron, levné torpédo je dnes levná střela.

Írán mění západní vojenské myšlení za pochodu

Washington a Jeruzalém tuto matematiku samozřejmě znají. Proto se jejich strategie pravděpodobně hodlá vyhnout nekonečně dlouhému opotřebovávacímu konfliktu. Obě země (USA a Izrael) se během války přirozeně situaci přizpůsobují. Snaží se zlevnit obranu tím, že si do ruky už taky musí vzít kalkulačku a počítají. Přidávají laserové zbraně (zlomek ceny interceptoru), zapojují do bojů levné drony Lucas a v neposlední řadě se snaží ničit íránské levné zbraně ještě před tím, než vzlétnou.

Chaos a zdražování jako íránská protizbraň?

Takže sečteno, podtrženo. Začátek války byl působivý, ale co dál? Íránský režim se evidentně nehroutí, zbraně nedocházejí, morálka neklesá, revoluční gardy „nezběhly“, Kurdové se do pozemní ofenzívy proti režimu nepřidali a to samé platí pro azerbájdžánské jednotky.

Jestli se doposud nepovedlo masivním útokem změnit dynamiku konfliktu, můžeme se dopracovat k nejistému výsledku. K takzvanému nevítězství. Problém zůstane nevyřešen, íránská schopnost vyrobit jaderné bomby a ohrožovat svět dalekonosnými raketami se odsune zase o pár měsíců (nebo let) do budoucnosti.

Táhnoucí se konflikt se ale může pro západní životní styl stát neúnosný a evropští a američtí voliči mohou říct, že už stačilo. Amerika přitom svým lidem život tolik neprodraží. Jejich vývoz ropy naopak poroste. To rozmazlení a neakceschopní Evropané budou trpět víc. Drahý benzín, rostoucí ceny energií a zpomalování ekonomické prosperity vyvolá odpor k válce, kterou Evropani nepovažují za svou.

A pokud se Donald Trump rozhodne, že svých cílů nemůže (za akceptovatelnou cenu) dosáhnout, konflikt ukončí. Aniž by dosáhl tolikrát proklamovaného vítězství. Aniž by dosáhl změny režimu.

To Izraelci mají samozřejmě zcela jiné motivace. Existenční. Co nejvíc oslabený Írán může „koupit“ obyvatelům židovského státu aspoň dočasný klid. Nemuset se bát raket ze severu od íránské prodloužené ruky - Hizbaláhu, raket od ostatních „proxy“ kamarádů (Hamas, Hútiové v Jemenu, syrských a iráckých milicí) - to vše Izraelcům stojí za to.

A co arabské státy na poloostrově? Ty se nenaštvou?

Nezdá se, že by se k něčemu podobnému schylovalo. Sunnitské státy kolem Íránu (Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Katar, Kuvajt a netypický tradičně neutrální mediátor - Omán) tak nějak vyčkávají, jak to celé dopadne, ale do většího vojenského konfliktu se zapojovat nechtějí.

Ptáte se proč? Kvůli své ropné infrastruktuře a strategicky důležitým odsolovacím zařízením (chybí jim voda) jsou extrémně zranitelné. Prostě jedna salva dronů může způsobit globální ekonomický šok. Všechna jejich velká mrakodrapová města leží v malých sunnitských monarchiích na pobřeží, tedy doslova v dosahu íránských raket krátkého doletu.

Perská říše je prostě obrovský a silný stát. Území větší než Německo s 90 miliony obyvatel. To je dostatečně odstrašující síla, aby okolní arabské státy uvítaly oslabení Íránu, ale nic moc aktivně pro dosažení tohoto cíle nedělaly.

Sečteno, podtrženo?

Moderní konflikt mezi Íránem a jeho protivníky tak není ani tak střetem armád, ale střetem trpělivosti, ekonomiky a politické vůle. Teherán nesází na vojenskou převahu, ale na pravděpodobnost. Na předpoklad, že demokratické společnosti mají nižší práh bolesti než autoritářský režim, který je zvyklý dlouhodobě fungovat v izolaci, pod sankcemi a v permanentním napětí.

Jinými slovy, Írán nepotřebuje vyhrát válku v klasickém smyslu. Stačí, když ji Západ přestane chtít vést.

A právě zde se ukazuje paradox současného válčení. Technologická nadřazenost sama o sobě nezaručuje strategické vítězství, pokud je ekonomicky neudržitelná. Každý sestřelený dron může být taktickým úspěchem, ale zároveň strategickou ztrátou, pokud stojí řádově víc než útok, který měl zastavit. Konflikt se pak mění v účetní operaci, kde rozhoduje tempo výroby, cena materiálu a ochota voličů financovat dlouhou konfrontaci.

Pro USA a Izrael proto není klíčová otázka, zda dokážou Írán vojensky zasáhnout, to nepochybně ano. Klíčová otázka zní, zda dokážou změnit samotnou logiku hry. Zda dokážou obranu dramaticky zlevnit, narušit íránské výrobní kapacity rychleji, než je Teherán obnovuje, a především udržet politickou podporu doma i mezi spojenci.

Pokud se to podaří, íránská kalkulačka přestane fungovat. Pokud ne, může svět vstoupit do éry konfliktů, v nichž nebude rozhodovat síla armád, ale schopnost unavit protivníka ekonomicky i psychologicky.

A možná právě to je nejnepříjemnější závěr celé války: vítěz nemusí být ten, kdo je silnější, ale ten, kdo vydrží déle počítat.

Autorem textu je David Shorf.