Útok na Írán. Co když dojde munice

Všechny moderní války začínají velkými slovy. O odstranění jaderné hrozby, o historické spravedlnosti či o záchraně trpících obyvatel. Jenže často končí mnohem prozaičtěji. Někdo otevře sklad a zjistí, že už není čím střílet.

A právě k tomu dnes směřuje matematika konfliktu mezi Íránem, Izraelem a nepřímo i Spojenými státy. Írán dobře ví, že v klasické konvenční válce by proti Izraeli a americké armádě neměl šanci. Nemá moderní letectvo, nemá globální logistiku a ani technologickou převahu. Teherán se proto rozhodl, že bude hrát jenom takovou hru, v níž má šanci na vítězství.

Umění války bylo (a stále je) jednou z nejdůležitějších historických disciplín. Ve správný čas zvolit správnou strategii, to může porazit i silnějšího nepřítele. A tak se Írán snaží změnit pravidla. Nejde mu o to válku vyhrát, ale prodražit ji protivníkovi tak, že pro něj bude neúnosná.

Hodně levných zbraní může být víc než sofistikované systémy USA a Izraele

Posledních dvacet let Írán systematicky budoval obrovský arzenál balistických střel a útočných dronů. Odhady mluví o několika tisících raketách a tisících bezpilotních letounů. Nejde o žádné technologické zázraky, ale tyto zbraně jsou relativně levné, jednoduché na výrobu a především jich může teokratický režim mít opravdu hodně.

A to je klíč k celé íránské strategii. Levný útočný dron může stát dvacet až padesát tisíc dolarů. Obranná raketa, která ho sestřelí, stojí miliony. Například interceptor systému Patriot vyjde zhruba na čtyři miliony dolarů, ale raketa systému THAAD může stát i třináct milionů. Podobná asymetrie platí i u balistických střel: íránská raketa může stát kolem několika set tisíc dolarů, zatímco její zničení stojí násobně víc.

Lstiví Íránci hrají s kartami, které drží

Každý takový souboj má proto zvláštní ekonomickou logiku: útočník utratí relativně málo, obránce mnohonásobně víc. Analytici často říkají, že Írán vede „war of cost imposition“ (válku ekonomického vyčerpání), kdy nutí protivníka pálit extrémně drahé interceptory proti relativně levným zbraním.

Izrael má jednu z nejlepších protivzdušných obran na světě: Iron Dome, David’s Sling a Arrow, jsou systémy, které dokážou zachytit velkou část přilétajících střel. Jenže znovu: každá obranná raketa něco stojí a zásoby nejsou nekonečné.

To znamená, že několik dní intenzivní obrany může spotřebovat významnou část světových zásob. Někteří vojenští analytici proto popisují současný konflikt ne jako klasickou válku, ale jako „soutěž v salvách“ neboli kdo první vyčerpá arzenál toho druhého.

Bohužel se zdá, že přesně tohle je hra, kterou chce Írán hrát. Teherán spoléhá na to, že dokáže vyrábět levné rakety a drony rychleji, než Západ dokáže vyrábět drahé interceptory. V takové válce pak nejde o to protivníka porazit na bojišti. Stačí ho přinutit utrácet víc, než je ochoten nebo schopen dlouhodobě vydržet.

Izraelce s Američany tlačí čas

Washington a Jeruzalém tuto matematiku samozřejmě znají. Proto se jejich strategie pravděpodobně hodlá vyhnout nekonečně dlouhému opotřebovávacímu konfliktu. Ostatně experti odhadují délku konfliktu na 5 až 8 týdnů.

A co tedy USA a Izrael chtějí? Jedním z klíčových cílů je zničit íránskou výrobní infrastrukturu, tedy továrny na rakety, sklady, výzkumná centra a odpalovací zařízení. Raketa bez odpalovače je jen kus kovu. A země, která nedokáže vyrábět nové zbraně, slábne.

Druhou sázkou je ekonomický tlak. Íránská ekonomika je dlouhodobě oslabená sankcemi, strukturálními problémy a tak každý měsíc konfliktu znamená další tlak na státní rozpočet i domácí stabilitu režimu.

Třetí (a možná nejdůležitější) je sázka na čas a průmyslovou kapacitu. Spojené státy a jejich spojenci mají mnohonásobně větší ekonomiku, technologii i průmyslové zdroje než Írán. Pokud by konflikt trval dostatečně dlouho, Západ věří, že dokáže zvýšit výrobu zbraní a doplnit zásoby rychleji než Teherán.

Takže sečteno, podtrženo. Začátek války byl působivý, ale co dál? Režim se evidentně nehroutí, zbraně nedocházejí, morálka neklesá, revoluční gardy „nezběhly“, Kurdové se do pozemní ofenzívy proti režimu nepřidali.

Jestli se nepovedlo masivním útokem doposud změnit dynamiku konfliktu, můžeme se dostat k nejistému výsledku. K takzvanému nevítězství.

Problém tak zůstane nevyřešen, jen se otázka jaderné bomby a dalekonosných raket, které je někam donesou, odsune zase o pár měsíců nebo let do budoucnosti.

Autorem textu je David Shorf.