Společný trh, který neexistuje
Evropská unie je svým nadnárodním charakterem tak trochu impériem a jako od impéria od něho jeho obyvatelé, tedy i většina z nás, očekávají dodání dvou základních kvalit: bezpečnosti zajišťenou mimo jiné ochranou hranic a prosperity, k jejímuž naplnění má významně přispívat společný trh. O bezpečnosti - s ruskými tanky na Ukrajině, donedávným spoléháním se většiny států EU na NATO – rozuměj USA – a toho zbytku na neutralitu, a hranicemi, přes které k nám proudí nepřetržitý proud migrantů - raději ani nemluvme. Podívejme se ale na tu druhou vlastnost, resp. na její základní podmínku, tedy společný trh, myslíme zde trh zboží, tradičních služeb a tak trochu lidské práce, resp. jeho existenci.
Potřebujeme měřítko
Ale hodnota debaty o společném trhu jako o nějakém abstraktním, ekonomickou teorií definovaném ideálu je poměrně malá. Ideály v praxi neexistují, a co považujeme u společného trhu za samozřejmost, nemusí platit. Možnost si to uvědomit jsem dostal už v poměrně raném věku, když jsem byl na počátku devadesátých let přijatý na doktorandský program v ekonomii na University of Pittsburgh. Přijel jsem a čekal trh, kde se bez překážek – jde přece o jednu zemi, která už déle než dvě stě let existuje – v podmínkách, které se stát od státu nijak zvlášť neliší, prostorem Spojených států nerušeně pohybuje zboží, služby i lidé. Očekával jsem dokonale fungující společný trh - takový, jaký nám Brusel sliboval pro Evropu. Jenže zboží sice proudilo přes státní hranice, ale ekonomické podmínky, daně a systém zdanění byly stát od státu jiné. A trh práce nebyl ani trochu volný. Lékař z Pensylvánie nemohl začít ordinovat v sousedním Ohiu - zkoušky, doklady o praxi, čekání na schválení. A kdyby šlo jen o zdravotnictví. Realiťáci, elektrikáři, instalatéři, skoro všichni potřebovali nějakou licenci na území daného státu unie. A navíc si odbory hlídaly teritoria měst a států s tvrdostí, kterou bychom asi tady nazvali ochranářstvím. Takže jsem přesvědčen, že mnohem víc užitku přinese srovnávat trh EU s tím, vůči čemu se stejně její vůdci nejčastěji v této oblasti vymezují, tedy s trhem USA.
Co znamená fragmentace
Od mého prvotního seznámení se s americkou realitou už uplynulo 30 let. A USA mají stále dost roztříštěný trh práce - zhruba čtvrtina lidmi vykonávaných činností vyžaduje povolení, či licence, které se z jednoho do druhého státu vůbec nepřenášejí snadno, což je, docela zajímavě, velmi podobné jako v EU. Také tu máme zhruba čtvrtinu regulovaných profesí. Ale funguje to, zde uvidíme užitečnost srovnávání konkrétních trhů, ve důsledcích pro pohyb obyvatel po obou „impériích" úplně jinak: zatímco 30 procent Američanů žije v jiném státě, než kde se narodili, v Evropě jsou to jen 4 procenta. „Vnitroimperiální" migrace obyvatel je tedy ve Spojených státech zhruba osmkrát intenzivnější. A není to o jazycích, ani prostory se společným jazykem, třeba němčinou nevykazují míru migrace dramaticky bližší té, kterou pozorujeme v USA. A navíc: americký trh práce je roztříštěný, ale trh se zbožím funguje. Evropský trh práce je podobně roztříštěný, ale ještě nám to, jak uvidíme dále, nejde zas tak moc ani se zbožím. Odbourání bariér pro pohyb lidí, v našem „impériu" nazývané Schengen, samo o sobě nestačí k vytvoření společného trhu. A Amerika nám to dokazuje z opačné strany. Můžete mít licence a odbory, a přitom jednotný trh se zbožím. My taky máme licence i odbory, ale navíc ještě, bohužel, i fragmentované trhy se zbožím.
Ústava versus realita
Rozdíl mezi Amerikou a Evropou začíná totiž už v zákonech. Americká ústava dává Kongresu pravomoc regulovat obchod "mezi jednotlivými státy" a Nejvyšší soud to vykládá nejen jako udělení federální moci, ale také jako zákaz stavět překážky mezistátnímu obchodu. Zajde-li tedy stát USA příliš daleko, federální soudy jeho opatření zruší. Systém to není dokonalý - státy mají různé daně z prodeje, různé hygienické normy, různé stavební předpisy, Kalifornie má o tolik přísnější emisní limity, že nutí výrobce aut pro trh USA de facto vyrábět dva druhy vozů.
Evropa má zdánlivě podobný právní rámec - smlouva zakazuje omezení a "opatření s rovnocenným účinkem" v obchodě mezi členskými státy. Princip vzájemného uznávání navíc stanovuje, že zboží legálně prodávané v jednom státě by mělo být prodejné ve všech. Evropský soudní dvůr může teoreticky rozhodovat proti členským státům a ukládat pokuty. Zní to skoro lépe než americká ústava. Jenže jsou tu dva zásadní rozdíly. Tím prvním je vymáhání, rozsudky Evropského soudního dvora vyžadují ochotu členského státu je dodržet, není tu přímá federální exekutiva. A tím druhým jsou výjimky. Smlouva umožňuje výjimky pro "veřejnou morálku, veřejnou politiku, veřejnou bezpečnost, zdraví, kulturní dědictví". Výčet, který se dá, Francie svého času zakázala převzetí svého výrobce jogurtů Danone jeho zahraničním konkurentem na základě „bezpečnostních obav," zvláště při evidentní neochotě evropských institucí útočit na významné státy, zneužít téměř na cokoli.
Čísla mluví jasně
Upřednostňování domácího zboží, „preference domácího," se dá po vynětí faktorů jako je vzdálenost a velikost trhu měřit a srovnávat. Ve státech EU studie s touto metodikou signalizují, že domácí zboží je preferováno zhruba dvakrát víc než na trzích států USA. Jinak řečeno evropské státní hranice vytvářejí zhruba dvojnásobnou překážku obchodu proti hranicím států USA. Ještě jinak, jen 17 procent evropských spotřebitelů nakupuje přes hranice přes internet, navzdory našemu "jednotnému trhu."
Třicet let pokroku vymazáno za dva roky
Ještě zajímavější je srovnat si vývoj bariér, „preferencí domácího" mezi USA a EU v čase. V EU jsme nejprve, v podstatě až do konce první dekády tohoto tisíciletí, mohli pozorovat pokles bariér. Pak ale v roce 2008 přišla finanční krize a integrace se zastavila. V krizí nejvíce postižených zemích - Řecku, Itálii, Španělsku – „preference domácího" vzrostly takřka na svůj dvounásobek. Po roce 2012, během oživení, jsme viděli pomalý pokles, byl ale mnohem pomalejší než postup integrace trhů v devadesátých letech. A pak přišel rok 2020. COVID a energetická krize a evropské trhy se již jako celek staly podstatně méně integrovanými než předtím. Podle studií ECB se hraniční bariéry od roku 2019 zvýšily o třetinu, někde i polovinu. Debatujeme nová evropská nařízení, ale už i trhy se zbožím se potichu štěpí.
A co USA? Zkráceně, jak v tom vtipu o našem druhém největším městě, nic. „Preference domácího" v posledních třiceti letech klesaly nebo zůstávaly stabilní. Žádné dramatické změny, žádný krizí vyvolaný kolaps integrace, fungující vnitřní trh.
Lidé se nepohybují
Vrátím se ještě k pohybu lidí. Americká mezistátní migrace totiž v čase klesá - z ročních 3 až 3,5 procent obyvatelstva v padesátých až osmdesátých letech na současných 1,4 až 1,5 procenta, na nejnižší úroveň od čtyřicátých let. Ekonomové to připisují krizi bydlení, růstu domácností se dvěma příjmy, profesním povolením a poklesu firemní relokace.
Naopak evropská přeshraniční mobilita pomalu roste - z 1,5 procenta v devadesátých letech na současné 4 procenta. Jenže tento růst byl poháněn především rozšířením EU na východ a krizovou migrací - Řekové, Španělé, Portugalci se stěhovali během finanční krize a po ní do Německa. Samozřejmě i to je dobře, ale není to mobilita za lepší příležitostí, realokace práce tažená nárůstem produktivity, ale mobilita z nouze, z nezaměstnanosti ven.
Energie: když fragmentace zabíjí
Až dosud jsme v souvislosti s trhem, či trhy EU popisovali překážky, které ekonomickou činnost ztěžují, nyní se ale posuneme k trhům s energií, a zde fragmentace trhů firmy bude likvidovat, vlastně už likviduje.
S cenami elektřiny to navzdory všem titulkům ve skutečnosti není tak dramatické. Ceny elektřiny pro domácnosti se v EU v roce 2024 pohybovaly od 10-12 eurocentů za kilowatthodinu v Maďarsku přes 18-22 centů v Polsku a Česku, 22-25 centů ve Francii až po 35-40 centů v Německu a 40-45 centů v Dánsku. Rozdíly mezi jednotlivými státy tedy dosáhly zhruba čtyřnásobku.
Ve Spojených státech se ceny elektrické energie pro domácnosti, vynecháme-li tedy „poněkud obtížněji propojitelnou" Havaj, pohybují od zhruba 10-12 centů v Louisianě a Washingtonu přes 16 centů národního průměru až po poněkud extremnějších 25-30 centů v emisích taky pokutující Kalifornii. Lze tedy hovořit o maximálně trojnásobných rozdílech. Zas tak velký rozdíl mezi trhem EU a trhem USA tedy v této oblasti pozorovat nelze.
Ale dramaticky rozdílná je situace energie z plynu. V EU je referenčním trhem ten holandský, ale ceny na jiných trzích se od něj mohou dramaticky lišit. V roce 2024 byly ceny plynu pro průmysl ve Španělsku o víc než desetinu nižší než ony holandské (35-40 eur za megawatthodinu), v Polsku, Česku a Slovensku ale byly často i o třetinu vyšší. V USA je referenční cena terminálu Henry Hub, kde se hlavní plynovody potkávají, skutečnou národní cenou, od které se regionální trhy významně neodchylují.
I když se ovšem koncentrujeme na homogennost trhů obou „imperií," u cen energií samozřejmě nelze přehlédnout i rozdíl mezi cenami obou trhů, v EU se platí za plyn pro průmyslovou výrobu dvakrát až dvakrát a půlkrát více než v USA, za elektřinu o 80-100 procent více. To je pro evropské výrobce smrtící.
Když energie je víc než celý zisk
Pro energeticky náročná odvětví jako je ocelářství nebo chemická výroba jsou totiž náklady na energii několikanásobkem celé ziskové marže. V ocelářství náklady na energie tvoří 15-25 procent celkových nákladů výroby a zisková marže je 3-5 procent. Energetické náklady jsou čtyřikrát až sedmkrát vyšší než celý zisk. K vymazání zisku tedy postačuje zvýšení ceny energie o jednu pětinu. Ještě horší poměr mezi nákladem na energii a ziskem lze najít třeba u výroby hliníku, či cementu, o něco ale ne dramaticky lepší je to v chemickém průmyslu.
U středně energeticky náročných odvětví, např. výroba dílů pro automotiv, představují náklady na energii zhruba 4-6 procent nákladů při marži 5-8 procent. Jsou tedy významné, ale jejich nárůst už není tak smrtící. A pak jsou samozřejmě odvětví, kde, byť budou finanční ředitelé v odvětví působících firem lomit ruce, kde na cenách energie téměř nezáleží: léčiva (energie 2-3 procenta nákladů, marže 15-25 procent), elektronika, přesné přístroje. Pro maloobchod je energie zabudovaná ve výrobě možná 1-3 procenta maloobchodní ceny.
Ale, mluvíme-li o fragmentaci trhu s energií v EU, nemluvíme o abstraktním problému. Mluvíme o tom, že česká chemička platí o polovinu více za plyn než její konkurent na stejném „jednotném" trhu. Zákazníkům ale musí nabídnout podobnou nebo stejnou cenu. To jí vymaže více než dvojnásobně ziskovou marži, bude hluboce ztrátová a zničí ji to.
Dvacet let integrace zničeno za půl roku
Což může být budoucnost, do které směřujeme. V devadesátých letech byly evropské trhy s energií extrémně roztříštěné – vládly státní monopoly, nebyl zde takřka žádný přeshraniční obchod, a v cenách elektrické energie byly pět až šestinásobné rozdíly. Na počátku tisíciletí, s liberalizací, jsme viděli sbližování a rozdíly v cenách energií klesly zhruba na trojnásobek. U plynu tomu bylo podobně, nizozemský hub TTF se stal evropským měřítkem, a rozdíly mezi cenami plynu mezi jednotlivými státy byly spíš na úrovni 50% maximálně 100% ceny plynu tam, kde byl nejlevnější. V minulé dekádě se rozdíly dále snížily, 30-50%, zdálo se, že evropský trh s energií konverguje k americkým standardům.
Pak přišla agrese Ruska vůči Ukrajině. Během půlroku po únoru 2022 došlo k zvratu dvacetileté integrace evropského trhu s plynem. Rozdíly v cenách plynu dodávaného mimo jiné ropovody z Ruska pro průmysl u nás, v Německu, či Rakousku a cenami například na Pyrenejském poloostrově vzrostly na troj až pětinásobek. Jednotlivé státy se mezi sebou „praly" o dodávky kapalného plynu, kapacitu terminálů atp. Německo utratilo 200 miliard eur na subvence energetických nákladů pro svůj průmysl. Francie zavedla cenové stropy. "Energetická unie" se vypařila během týdnů.
V roce 2024 už byla situace samozřejmě lepší než v roce 2022, ale trhy byly stále fragmentovanější než v roce 2020, rozdíly cen plynu mohou stále dosahovat až dvou a půl násobku. Strukturální změny, především nové německé terminály pro kapalný plyn pomohou, ale dnes tak vzývaná dlouhodobá smlouva může naopak trh spíše tříštit a rozdíly v cenách na ní fixovat.
Stojí za to připomenout, že během stejného období čelil energetickým otřesům i trh USA, ale regiony v otřesech zdražovaly společně. Trh držel pohromadě.
České firmy versus němečtí šampioni
Vraťme se k typické chemičce. Její nákladová struktura mohla v roce 2020 vypadat zhruba takto: suroviny 45 procent, mzdy 20 procent, energie 15 procent, ostatní 15 procent, marže 5 procent. V roce 2022, když ceny plynu vyletěly pětkrát a elektřiny třikrát, se její nákladová struktura proměnila zhruba takto: suroviny 40 procent (stály méně v podílu, ne absolutně), mzdy 18 procent, energie 45 procent, ostatní 13 procent, marže minus 16 procent. Záporné marže znamenají masivní ztráty.
Mnoho energeticky náročných firem prostě zastavilo výrobu. Hliníkárny v Německu a Nizozemsku, či ta nejmodernější v EU na Slovensku. Chemičky atd. Některé zbankrotovaly, jiné se přestěhovaly do USA.
Ovšem Německo tehdy dotovalo ceny plynu. Díky nim pak ve stejné době vypadala typická nákladová struktura německé chemičky takto: suroviny 45 procent, mzdy 22 procent, energie 3 procenta (vládní dotace podíl energií na nákladech snížily), ostatní 20 procent, marže 10 procent.
Pokud česká chemička, český výrobce přežili, bylo to především díky nižším mzdám - české mzdy jsou zhruba o 40 procent nižší než německé. Ale o přežití můžeme mluvit jen tam, kde mzdy tvoří dostatečnou část nákladů. V případě, že mzdy tvoří pětinu, 20 procent nákladů, mzdová výhoda dává 8 (40% z 20%) procentních bodů úspory. Energetická nevýhoda v roce 2022-2024 - když němečtí konkurenti dostávali dotace - v méně energeticky náročných odvětvích mohla činit zhruba 5 procentních bodů ztráty. Čistá česká výhoda z nižších mezd se tak scvrkla z 8 procent na 3 procenta.
Dnes Německo zavádí dotaci cen elektřiny – naštěstí zatím nic podobného nezavádí u plynu - pro průmyslové výrobce, ten systém je složitější, ale celkový efekt sníží cenu elektřiny pro německé firmy zhruba o čtvrtinu až třetinu. Tam, kde cena energie tvoří zhruba pětinu celkových nákladů, eliminuje tato dotace v podstatě celou výhodu českých výrobců zplynoucí z nižších mezd. A němečtí výrobci již požadují trvalé dotace, aby "konkurovaly Americe". Dočasná krizová reakce se tak může stát trvalou průmyslovou politikou.
Nemáme společný trh
Shrňme, po třiceti letech po „návratu do Evropy" a více než 20 letech pobytu na „společném" trhu EU už skutečně můžeme bilancovat. Trh práce jako nástroj pohybu lidí a jejich alokace na pozice, kde je jejich produkt zjevně vyšší, neexistuje. Trh se zbožím se dnes spíše dezintegruje a bariéry, či preference vlastní zboží, jsou vůči trhu USA zřejmě zhruba dvojnásobné. Mimochodem loni vzájemný obchod států EU poprvé v historii klesl. Pokud jde o trhy s energií, nejen, že je energie dražší ale trhy jsou i významně roztříštěnější než trhy v USA.
Společný trh existuje pro spotřební zboží, kde energie sotva záleží - chytré telefony, módu, nábytek. Pro těžký průmysl, který postavil evropskou prosperitu - ocel, chemii, cement - žádný společný trh není. Jsou tu subvencovaní národní šampioni a všichni ostatní. V EU se běžně o „společném trhu" hovoří jako o něčem, co existuje univerzálně. Ale zeptejte se české chemičky, jestli je trh "společný", když její evropský konkurent často platí za energii polovinu. Zeptejte se polského ocelářského závodu, jak moc je tento trh "společný."
Krize této dekády nám navíc názorně předvedla, že integrace trhů EU do „společného trhu" je mimořádně křehký proces. Přijde-li krize, vrací se státy EU k „domácím" politikám a trhy se štěpí. Přitom je to z hlediska ekonoma moment, ve kterém by přínosy jednotného trhu byly mimořádně potřebné. Právě jednotný trh by měl činnosti alokovat tam, kde jsou vykonávány nejefektivněji, máme-li se z krize posunout k lepšímu. A evropské instituce nejsou ochotny, či schopny společný trh bránit.
Současné trendy jsou neudržitelné. Předstíráme, že pravidla jednotného trhu stále platí, zatímco všichni je porušují. Německo subvencuje energii, ignoruje pravidla státní podpory. Francie chrání své šampiony. Členské státy kontrolují hranice a ignorují Schengen v praxi. A Brusel předstírá, že stará pravidla stále fungují. Máme dvě možnosti. Buď EU skutečně dodrží své sliby - vynutí jednotný trh s energií, zakáže národní průmyslové dotace, vytvoří podmínky pro skutečnou mobilitu práce. Nebo upřímně přiznáme, že jednotný trh byl vždy více aspirací než realitou, a vyjednáme nový vztah založený na tom, co skutečně funguje, zřejmě tedy volný obchod mezi suverénními státy, ne předstíraná integrace. Nemá cenu fixovat stav, ve kterém zvláště my, „nové ekonomiky EU" neseme náklady integrace bez jejích výhod. „Menší a mladší členové impéria" zatížili své na průmyslu a výrobě založené ekonomiky množstvím společných regulací jako je grýndýl, které jim snižují jejich schopnost konkurovat na světových trzích. K tomu už často ztratili většinu standardních ekonomických nástrojů - měnu, cla, dotace - bez toho, aby pro řadu svých průmyslových odvětví za to získali na oplátku funkční společný trh. To je nejhorší z obou světů. Tak čiňme vše pro to, abychom za nějakých deset let nemuseli konstatovat, že jsme v tomto stavu zmrzli.
Autorem textu je Miroslav Singer.