Pozdější odchod do důchodu jako podmínka soudržnosti v éře AI

Česká republika vstupuje do období, které nemá historickou paralelu. Rychle stárneme a současně procházíme technologickou revolucí. Dnes žije v zemi přes 2,2 milionu lidí ve věku 65+, téměř půl milionu obyvatel je starších 80 let – a do poloviny století se může skupina 80+ přiblížit jednomu milionu. To znamená, že seniorní populace nebude jen významná. Bude strukturálně dominantní.

Současně máme dlouhodobě velmi nízkou nezaměstnanost a rekordně nízkou porodnost. Počet narozených dětí klesl pod 85 tisíc ročně. Mladých, kteří budou systém financovat, je méně. Starších, kteří jej budou potřebovat, více.

V takové situaci není otázka věku odchodu do důchodu jen rozpočtovým parametrem. Je to strategické rozhodnutí o tom, jak udržíme společnost funkční.

Pozdější odchod není trest. Je to nástroj stability.

Pokud zkrátíme aktivní fázi života, vyřadíme statisíce zkušených lidí z pracovního i společenského rytmu právě v okamžiku, kdy:

• ekonomika trpí nedostatkem pracovní síly,

• veřejné finance jsou pod tlakem,

• a svět se radikálně proměňuje pod vlivem umělé inteligence.

Práce není jen zdroj příjmu. Je to prostředí, kde se člověk učí, adaptuje a zůstává mentálně aktivní. Náhlé vyřazení do pasivity vede k izolaci, rychlejšímu úpadku kognitivních schopností i vyšším nákladům na péči.

Chceme-li, aby lidé byli soběstační i v osmdesáti, musíme je udržet aktivní v šedesáti a sedmdesáti.

AI jako zlomový moment

Umělá inteligence bude určovat produktivitu států. Nejde jen o technologické firmy. AI pronikne do bank, zdravotnictví, státní správy, školství i každodenní komunikace.

A zde se propojuje demografie s budoucností.

Čím větší část společnosti bude v seniorním věku, tím větší bude mít i společenský a volební vliv. Pokud tato většina nebude technologicky zapojená, může – z pochopitelné obavy – brzdit změny, kterým nerozumí.

To není generační konflikt. To je přirozený mechanismus nejistoty.

Proto je klíčové, aby senioři nebyli pozorovateli technologické transformace, ale její součástí.

Aktivní stáří jako podmínka konkurenceschopnosti

Pozdější odchod do důchodu dává čas a rámec pro:

• udržení mentální kondice,

• průběžné osvojování digitálních a AI nástrojů,

• mezigenerační spolupráci,

• přenos zkušeností.

Flexibilní úvazky, kombinace práce a částečného důchodu, mentoring či projektová spolupráce umožňují, aby práce nebyla zátěží, ale mostem mezi generacemi.

Pokud naopak vytvoříme model dlouhé pasivity, riskujeme začarovaný kruh:

mladí budou chtít dynamiku, starší stabilitu, obě skupiny si přestanou rozumět – a země ztratí schopnost rychlé adaptace.

Soudržnost jako největší kapitál

Budoucnost nebude patřit těm, kteří mají jen nejmodernější algoritmy. Bude patřit těm, kteří dokážou sladit technologický pokrok se sociální stabilitou.

Pozdější odchod do důchodu není jen fiskální opatření. Je to signál, že věříme v aktivní dlouhověkost. Že zkušenost má hodnotu. Že učení nekončí šedesátkou.

Pokud dokážeme seniory udržet zapojené – mentálně i profesně – AI se stane nástrojem, který společnost propojí.

Pokud je vyřadíme příliš brzy, může se stát zdrojem rozdělení.

A v době, kdy je světová konkurence tvrdší než kdy dřív, si rozdělenou společnost dovolit nemůžeme.

Autorkou textu je Ivana Tykač.