O důchodovém věku se hádáme každé čtyři roky. Mezitím se změnil celý život.
Debata o důchodovém věku se v Česku vrací téměř pravidelně s každým volebním obdobím. Jedna vláda hranici upraví, další ji chce zastropovat. Teď se znovu ptáme, zda má zůstat na 65 letech. Než odpovíme, je fér si připomenout, jak se sem vlastně dospělo.
Na počátku devadesátých let odcházeli muži do důchodu zpravidla v 60 letech, ženy ještě dříve podle počtu dětí. Průměrná délka života mužů tehdy byla kolem 68 let, u žen přibližně 75 let. Průměrná doba pobírání důchodu byla výrazně kratší než dnes.
Dnes se muži dožívají zhruba 76 až 77 let, ženy kolem 82 až 83 let. Život se prodloužil přibližně o osm až deset let. Důchodový věk mezitím vzrostl přibližně o pět let a nyní se podle ročníku narození pohybuje kolem 64 až 65 let. Platná úprava počítá s dalším postupným zvyšováním tak, aby reagovala na další prodlužování života.
Zastropování na 65 by znamenalo, že další růst délky života už do věku odchodu do důchodu nepromítneme.
A právě tady je podstata věci.
Za poslední tři dekády se změnil nejen konec pracovního života, ale i jeho začátek. Podíl mladých lidí ve vysokoškolském vzdělávání výrazně vzrostl, vstup na stabilní trh práce se posunul do vyššího věku. V posledních letech zároveň výrazně přibylo předčasných důchodů. Skutečný počet let, kdy lidé přispívají do systému, tak není samozřejmostí.
Máme tedy situaci, kdy:
žijeme výrazně déle než před třiceti lety,
do práce vstupujeme později,
a část lidí z ní odchází dříve než zákonný věk.
Průběžný důchodový systém funguje jednoduše: současní pracující financují současné důchodce. Pokud se prodlužuje doba čerpání a současně neroste doba přispívání, rovnováha systému se mění.
Spor o 65 let proto není jen otázkou toho, zda si někdo zaslouží odpočinek. Je to rozhodnutí, zda má věk odchodu reagovat na prodlužování života, nebo zda ho zmrazíme bez ohledu na další vývoj.
Růst směrem k 67 letům není návrh na práci do vysokého věku bez omezení. Je to mechanismus, jak alespoň částečně zachovat poměr mezi dobou, kdy do systému přispíváme, a dobou, kdy z něj čerpáme, v podmínkách delšího života.
A to je závěr, který se v debatě často ztrácí:
Pokud dnes žijeme v průměru o osm až deset let déle než generace před námi, nemůže zůstat poměr mezi prací a důchodem stejný, aniž by se to někde projevilo. Buď v délce práce. Nebo ve výši odvodů. Nebo ve výši dluhu. Nebo ve výši důchodů.
O tom by měla být skutečná debata. Ne o tom, které číslo nám zní lépe.
Autorkou textu je Jana Skopová.