Největší chyba o debatě o 20 miliardách není škrt. Je to způsob uvažování.

Debata o snížení výdajů na obranu o 20 miliard korun se nesmí redukovat na účetní otázku. V bezpečnostní situaci roku 2026, kdy válka vedená Ruskem proti Ukrajině zásadně proměnila evropské prostředí, není zpomalení modernizačních projektů technický detail. Je to zásah do tempa budování schopností ve chvíli, kdy tempo okolního světa zrychluje.

Zpomalení akvizic není jen odsunutý podpis smlouvy. Modernizace obrany probíhá v synchronizovaných cyklech. Nový systém znamená nový výcvik, nové logistické řetězce, nové standardy kompatibility v rámci Severoatlantické aliance. Pokud se nákupy zpomalí, neposune se jen dodávka techniky. Posune se celý ekosystém kolem ní.

To má dva důsledky. První je bezpečnostní. V prostředí, kde se vojenské technologie vyvíjejí rychle a kde konflikt na Ukrajině ukazuje význam moderních systémů, senzorů, munice i digitální integrace, je tempo modernizace samo o sobě faktorem odstrašení. Ztráta tempa znamená relativní ztrátu schopnosti.

Druhý důsledek je strukturální a méně viditelný. Pokud se investice odkládají ad hoc, narušuje se vazba mezi strategickým plánováním schopností a reálnou strukturou sil. Armáda pak musí déle udržovat zastaralé systémy, protože jejich náhrada nepřichází podle plánu. To zvyšuje podíl provozních výdajů na úkor investic. Rostou náklady na údržbu, servis a prodlužování životnosti, zatímco rozvoj nových schopností se odsouvá.

Ekonomové tento jev označují jako „delayed adjustment costs“, tedy náklady odložené adaptace. Když víte, že systém potřebuje změnu, ale rozhodnutí odkládáte, pozdější úprava je dražší a složitější. V obraně to platí dvojnásob. Schopnosti se budují roky, ale jejich obnova po přerušení stojí víc než jejich průběžný rozvoj.

Výsledkem tak není levnější armáda. Vzniká armáda, která má vyšší provozní náklady a současně nižší relativní bojovou hodnotu. Peníze se přesunou z rozvoje do udržování minulosti. Tento posun není viditelný okamžitě, ale kumuluje se.

Z hlediska NATO je navíc klíčová předvídatelnost. Nejde jen o procento HDP. Jde o to, zda země plní plánované cíle schopností. Pokud se rozpočet začne vyvíjet nesourodě, vzniká rozdíl mezi tím, co stát deklaruje, a tím, co reálně buduje. To oslabuje důvěryhodnost.

Bezpečnost nemá být předmětem politické volatility. Má být stabilní osou státní politiky právě proto, že její důsledky se neprojeví hned, ale v okamžiku krize. A v bezpečnostním prostředí, které je dnes objektivně méně stabilní než před pěti lety, je zpomalování budování schopností reálný problém. Ne symbolický, ne účetní, ne technický, ale strukturální. Je to změna trajektorie.

A právě tato změna trajektorie je skutečný problém. Ne samotná částka 20 miliard, ale to, co říká o kontinuitě, tempu a strategické stabilitě státu v době, kdy si Evropa znovu uvědomuje, že bezpečnost není samozřejmost a nemá být politickým nástrojem.

Autorkou textu je Jana Skopová.