Mounjaro, Ozempic a konec obezity, jak ji známe

(aneb když injekce porazí vůli a změní ekonomiku)

Ještě nedávno byla obezita jedním z těch problémů, o nichž se mluví podobně jako o klimatu: všichni vědí, že je to průšvih, všichni cítí vinu, a přesto se v jádru nic moc nemění. Doporučení se opakují, diety střídají diety, lidé hubnou a tloustnou v rytmu joja. Posilovny se plní v lednu „předsevzákama“, aby se v únoru zase vyprázdnily. Trochu to vypadá jakoby společnost dýchala: nádech naděje, výdech rezignace. …A pak přišlo Mounjaro. A spolu s ním zvláštní ticho. Ne mediální. Biologické.

Poprvé v moderních dějinách totiž nečelíme obezitě moralizováním ani disciplínou, ale technologií, která se elegantně vyhne celé debatě o vůli. Léky ze skupiny GLP-1 totiž dělají něco znepokojivě prostého: vypnou hlad. Nebo přesněji, v podstatě přepíší jeho intenzitu. Člověk jí méně, ne proto, že by měl silnější vůli, ale proto, že už prostě víc nechce. Bez boje, bez vyjednávání, bez toho vnitřního hlasu, který večer vyčítá další tajně snědenou tabulku čokolády.

Fascinující je, že tohle téma nemá v médiích zdaleka tak silné zastoupení jako AI. Přitom nejde o drobnou inovaci, nýbrž o změnu paradigmatu.

Biologie poráží charakter

Po desetiletí jsme obezitu rámovali jako osobní selhání maskované statistikami. Každý graf byl zároveň morálním soudem. Tloušťka nebyla nemoc, ale důkaz slabosti. GLP-1 léky tento příběh rozbíjejí s chladnou elegancí laboratorního experimentu. Ukazují, že hlad není abstraktní pojem, ale chemický signál. A že něčí „žravost“ může být prostě jinak nastavený mozek.

V tu chvíli se bortí celé kulturní lešení. Pokud je obezita biologický stav, přestává dávat smysl stud. Přestává dávat smysl hrdinství. A především přestává fungovat obří průmysl založený na tom, že lidé selžou, aby to mohli zkusit znovu. Když jídlo přestane křičet, není třeba ho umlčovat.

Ekonomika po injekci

Není náhodou, že téma obezity se najednou objevuje v ekonomických analýzách. Konzultanti z McKinsey & Company mluví o GLP-1 lécích jako o „game changeru“, a nemyslí tím zdravotnictví. Myslí tím svět, kde miliony lidí jedí méně. A jinak. A s menší emocionální investicí.

To je pro ekonomiku šok srovnatelný s nástupem internetu, jen obráceným směrem. Ne víc spotřeby, ale méně. Ne hlad po produktech, ale jeho tiché vyhasínání. Potravinářský průmysl, fast foody, výrobci sladkostí a „funkčních snacků“ najednou čelí technologii, která nesoupeří reklamou, ale chemií. A chemie, jak víme, má v lidském těle poslední slovo.

A zároveň se otevírá druhá strana rovnice. Méně obezity znamená méně cukrovky, méně infarktů, méně nákladů na chronickou péči. V dlouhém horizontu by pak zdravotní systémy mohly dokonce poprvé v historii opravdu ušetřit. Otázka zní: kdo ten přechod zaplatí a kdo na něj bude mít nárok.

Česká realita: revoluce na příděl

V českém kontextu má tahle globální revoluce velmi přízemní podobu. Léky existují, lékaři o nich vědí, pacienti o ně stojí, ale systém váhá. Pojišťovny se dívají na cenu, ne to, co bude v horizontu deseti let. Obezita je sice oficiálně nemoc, ale pořád tak trochu podezřelá. Jako by si ji člověk měl nejdřív „odžít“, než si zaslouží moderní léčbu.

Výsledkem je zvláštní přechodná fáze. Ti, kteří mají peníze, hubnou tiše a rychle. (Pro představu ty dražší jako Mounjaro mohou Čecha vyjít na okolo 6 000 za menší dávku, a okolo 12 000 korun za dávku silnější). Ti ostatní (chudší) sledují, jak se zázrak odehrává na Instagramu a v čekárnách soukromých klinik. Pokud se tenhle rozdíl nevyřeší systémově, zanedlouho vznikne nová forma nerovnosti: štíhlost jako privilegium. A obezita jako stigma chudoby.

Je to paradox. Léky, které ruší stud, ho mohou zároveň znovu vyrobit, jen jinak rozdělený.

Svět bez útěchy

Možná nejméně probádaný dopad GLP-1 revoluce se netýká těla, ale smyslu. Jídlo bylo vždy víc než kalorie. Byla to odměna, rituál, anestetikum proti úzkosti. Když tenhle mechanismus zeslábne, nezmizí jen kila. Zmizí i jedna z nejdostupnějších forem útěchy.

Lidé na těchto lécích často popisují zvláštní klid. Jídlo je přestane vzrušovat a co víc, přestane strukturovat den. A s tím klidem přichází otázka, kterou jsme si dlouho nemuseli klást: co vlastně řešíme, když nejíme? Jaké emoce zůstávají, když je už nelze zapít ani zajíst?

V tomhle smyslu nejde jen o farmakologii, ale o antropologii. O přepis vztahu k tělu, kontrole a potěšení. A možná i o tiché přiznání, že mnoho našich „slabostí“ nebylo morálních, ale neurochemických.

Takže konec obezity znamená i konec iluzí

Mounjaro a jemu podobné léky obezitu nezruší. Ale zruší spoustu lží, které jsme si o ní vyprávěli. O vůli, o lenosti, o charakteru. A zároveň otevřou nové, mnohem nepohodlnější otázky. Co udělá společnost, která ztratí hlad, ale ne prázdnotu? Co udělá ekonomika, která byla postavená na nadbytku? A co uděláme my sami, až zjistíme, že technologie umí opravit i to, co jsme považovali za podstatu své identity?

Možná největší změna není v tělech lidí, ale v tom, že se poprvé díváme na obezitu bez moralizujícího filtru. A to je revoluce, která bolí víc než injekce.

 Autorem textu je David Shorf.