Když přijde krize, jde se na AC/DC

Psal se podzim 2008. Svět padal. Banky krachovaly, burzy krvácely a ekonomové mluvili o největší recesi od dob třicátých let. Přesto se miliony lidí tlačily ve frontách na koncert AC/DC, aby si na pár hodin koupili něco, co nezruší ani finanční krize: pocit jistoty.

Turné Black Ice World Tour se proměnilo v jeden z největších koncertních projektů moderní historie. Kapela odehrála 168 koncertů, prodala téměř 4,9 milionu vstupenek a utržila přibližně 441,6 milionu dolarů. Jednoduchá, hlasitá, předvídatelná hudba v době, kdy se svět rozpadal na nepřehlednou změť nejistot. A tenhle vzorec se vrací.

Veřejné obavy se téměř vždy „překládají“ do každodenních rutin. Sociální sítě dnes zaplavují diskuze o cenách benzínu, které „vyskočí o dvě koruny přes noc“, a okamžitě vyvolávají frustraci i pocit nespravedlnosti.

A právě tehdy začíná kultura fungovat jako psychologický ventil. Lidé si nemohou koupit stabilní světovou politiku ani levnou ropu. Mohou si ale koupit večer, který je předvídatelný. Koncert, festival nebo zápas. Ekonomové tomu říkají efekt malých radostí: velké investice se odkládají, ale intenzivní zážitky zůstávají.

Jenže vedle těchto „externích berliček“ existuje ještě jedna, méně viditelná, ale mnohem silnější berla. Vnitřní stabilita člověka.

Kolektivní hluk jako moderní rituál

Moderní společnost postupně ztratila většinu společných rituálů, které dříve organizovaly emoce. Sílu náboženství, lokálních komunit nebo pevné sociální struktury částečně nahradila pop-kultura.

Koncert nebo fotbalový zápas dnes plní funkci, kterou kdysi plnily masopustní slavnosti nebo náboženské obřady. Synchronizuje skupinu. Když deset tisíc lidí zpívá stejný refrén, jejich nervový systém se doslova sladí. Sociologové mluví o kolektivní rezonanci, tedy o momentu, kdy jednotlivci na chvíli přestanou vnímat chaos světa jako osobní problém.

Moderní společnost tedy možná sekularizovala víru, ale potřebu společného prožitku nezrušila. Jen ji přesunula z kostela na stadion.

Ekonomika může být stabilní. Pocit stability ne.

Paradox dnešní doby spočívá v tom, že objektivní ekonomická data nejsou katastrofická. Inflace zpomaluje a evropská ekonomika se drží v mírném růstu. Přesto přetrvává atmosféra ohrožení. Lidé totiž nežijí v makroekonomických grafech, ale v symbolech každodennosti.

Cena benzínu, válka za hranicemi nebo nepřetržitý proud negativních zpráv mají na lidi mnohem větší dopad než statistika vývoje HDP.

A právě proto dává smysl položit si nepříjemnou, ale důležitou otázku: Jak odolný vlastně jsem?

Existují dnes už poměrně přesné způsoby, jak si vlastní psychickou odolnost změřit. Například testy dostupné na webu odolnost.cz. Nejde o žádnou „ezoteriku“, ale o praktický nástroj, který člověku ukáže, jak reaguje na tlak, nejistotu nebo změny.

Proč by to mělo dávat smysl? To je jednoduché. Protože zatímco ceny benzínu, války nebo ekonomické cykly neovlivníme, míru vlastní odolnosti ovlivnit můžeme. A rozdíl mezi člověkem, který krizi „prožije“, a tím, který se v ní rozpadne, často neleží ve vnější situaci, ale právě v jeho vnitřní kapacitě.

Kytary a fotbal nestačí, musíme si hrábnout „dovnitř“

Historie se opakuje. Když svět začne být nepředvídatelný, lidé se ztrácejí v hledání složitých vysvětlení. Hledají stabilní rytmus. Chtějí najít „papuče na svém obvyklém místě“.

Možná právě proto v krizích nezní v domovech nejhlasitěji ekonomové ani politici, ale kytary nebo sportovní kanál. Potřebujeme kmenové ujištění. Potřebujeme spřízněný dav, AC/DC (nebo Slavii) a pocit, že alespoň na pár hodin všechno dává smysl.

Ale koncert (nebo zápas) skončí. A nejistý svět venku zůstane stejný. A právě tam se ukáže rozdíl: jestli potřebujeme další a další „dávky jistoty“ zvenčí, nebo jestli si ji dokážeme vytvořit uvnitř. Možná je proto dnešní doba méně o tom, kam jít na koncert a víc o tom, jak si vybudovat vlastní schopnost, která obstojí i ve chvíli, kdy hudba dohraje.

Autorem textu je David Shorf.