Děti, úzkosti, odolnost a rodiče

Dnes ráno jsem si v metru přečetla další článek o tom, že děti v Praze mají úzkosti. A nemyslím si, že je to jen Praha. O psychických problémech dětí mluvíme od covidu pořád dokola. Statistiky. Přetížené poradny. Čekací lhůty. Sebepoškozování. Sebevraždy. Víme, že situace není dobrá. Ale co s tím?

V Solvo Institutu pro rozvoj potenciálu se věnujeme odolnosti. Zkoumáme ji, testujeme, rozebíráme do detailu. Víme, že není jen o psychice. Má víc vrstev – fyzickou i duševní kondici, schopnost přizpůsobit se změně, soudržnost, dovednosti, zázemí, důvěru v hodnoty a instituce. Každý ji má poskládanou jinak. A hlavně, odolnost není vrozená. Buduje se. Celý život.

A pak přijdu domů. Známka z matematiky. Hádka s kamarádkou. Neúspěch u holky. Prohraný zápas. Strach z prezentace. A já cítím, jak rychle chci zasáhnout. Uklidnit. Opravit. Vysvětlit. Vyřešit.

Ne proto, že by děti měly „víc vydržet“ nebo že by jejich potíže byly méně skutečné. Naopak. Když vidím vlastní děti v napětí, bolí to. Jenže možná jsme jim jako společnost vzali prostor, kde se odolnost přirozeně získává – v obyčejné nudě, v překonávání drobných neúspěchů, v čekání, v konfliktu, který se musí vyřešit bez zásahu dospělých.

Ani ne proto, že by dnešní děti byly slabší. Ale proto, že jsme jim svět obrousili dohladka. Vyplnili jsme každou volnou hodinu, zahladili každé riziko, předběhli každý konflikt. Když se objeví překážka, rychle ji odstraníme. Když přijde nuda, okamžitě ji zaplníme. Když hrozí selhání, nabídneme záložní plán.

Jenže děti nežijí v lehčím světě. Žijí ve světě rychlém, srovnávacím, permanentně hodnotícím. Každý výkon je vidět, každý omyl zůstává online. Možná jsme jim chtěli ulevit. Ale zároveň jsme zvýšili laťku téměř všeho.

A když to neunášejí, mluvíme o jejich křehkosti.

Možná je ale křehký systém, který jsme nastavili. Systém, kde je málo místa na obyčejné „zkus to znovu“. Kde i dětství někdy působí jako projekt.

Odolnost přitom není tvrdost. Není to vzkaz „vydrž“. Je to schopnost fungovat i ve chvíli, kdy je nám těžko. A tu si dítě nemůže osvojit bez zkušenosti, že něco bylo nepříjemné a přešlo to. Že se něco nepovedlo a hodnota zůstala. To neznamená, že si mají zvyknout na tlak. Znamená to, že jim potřebujeme vytvářet prostředí, kde mohou stres, změnu a neúspěch zažít v bezpečné míře a projít jimi.

Jako máma se to učím i já. Nezasahovat hned. Nevyhlazovat každý zádrhel. Být nablízku, ale ne před nimi. A je to těžké. Často mnohem těžší než cokoliv jiného.

Možná bychom se tedy neměli ptát jen, kolik dětí má úzkosti. Ale také: kde si dnes mohou budovat svou odolnost?

Protože ta se nedědí. Ta se buduje.

Autorkou je Jana Skopová.