Demokracie v praxi: proč ve Sněmovně často nesedí ti, které bychom si přáli

Teorie racionální volby říká, že volíme racionálně. Anthony Downs ji popsal už v 50. letech minulého století ve své knize An Economic Theory of Democracy.

Pro mnohé je však zcela nepochopitelné, jak se ten či ona mohli rozhodnout pro tu či jinou politickou stranu. Teorie přitom v zásadě říká jednoduchou věc: volba musí dávat smysl především tomu, kdo volí. Mohu volit svou stranu, i když nemá šanci na úspěch. Mohu volit tak, abych oslabil(a) nejsilnější konkurenci. Mohu volit strategicky nebo protestně. Možností je celá řada – a všechny mohou být racionální, pokud dávají smysl konkrétnímu voliči.

Politika je plná „racionálních“ rozhodnutí, která mnohým nedávají smysl a pochopitelná jsou jen určité skupině lidí. Zároveň ale v praxi očekáváme, že zvolení zástupci budou hájit a respektovat zájmy všech.

Oblíbeným zaklínadlem se proto stává spolupráce – spojování, shoda nad tématy. Chodník přece nemá politické přesvědčení, je potřeba ho opravit. Budoucnost našich dětí nemá být ohrožena politickými neshodami. Politika je fascinující řemeslo plné malicherností i klišé. Politik má být průbojný, ale zároveň konstruktivní; má umět naslouchat, ale také tvrdě obhájit svůj názor.

Při přípravě volební strategie testujete různé koncepty, návrhy postojů a sledujete, jak na ně budou respondenti reagovat. Z mnoha výzkumů opakovaně vychází, že voliči chtějí, aby politické strany spolupracovaly, aby po volební kampani dokázaly najít shodu a začaly pracovat na konkrétní agendě. Chtějí, aby je zastupovali vzdělaní, čestní, pracovití, jazykově vybavení a principiální politici schopní hledat kompromis.

Voliči mají jasnou představu o tom, které problémy se jich dotýkají – rozhodně nejsou nečitelnou masou bez názoru.

Jedno ze základních pravidel kampaně říká: každý občan, kterého potkáte, je zajímavý a chytrý a je třeba mu naslouchat. Toto pravidlo však zdaleka ne vždy platí i po volbách. Většinová populace nerozporuje, že se mění klima. Velké většině Čechů je lhostejné, zda je manželství uzavíráno mezi osobami stejného či opačného pohlaví. Přesto se tyto postoje často neodrážejí ve složení Poslanecké sněmovny ani v rétorice politických stran.

Jedním z důvodů je, že nakonec vždy rozhoduje ekonomika nebo téma, které volič vyhodnotí jako zásadní. A klidného, konstruktivního a vzdělaného politika ve Sněmovně nahradí směs různě výrazných – či naopak nevýrazných – individualit, někdy frackovitých, jindy lépe či hůře vykonávajících svou práci. Chceme soulad, ale často volíme konflikt.

Kde se tedy stala chyba? Ve stranách, v politicích, nebo ve voličích? Vše přece tvoří jedna společná masa, čili obyvatelé České republiky. Úspěch ve volbách neznamená, že jste lepší či horší než ostatní. Měl by především znamenat větší odpovědnost za vlastní fungování a práci pro občany, které zastupujete.

Měla by ale v tomto klimatu šanci na úspěch politická strana s hypotetickým názvem Soulad, Harmonie či Spolupráce? V některých aspektech jistě ano. Je přirozené, že většina chce, aby se politici dokázali domluvit. Na druhou stranu je konflikt přirozenou součástí politiky. Pokud se strana uzavře do obrazu čistě konstruktivní, konsenzuální síly, nemůže efektivně kritizovat ani ostře vymezovat své postoje. Snadno zůstane v rohu. Se svou morálkou, se svým přesvědčením o vlastní pravdě a postupně i se svou zatrpklostí.

Politika je o konfliktu a neustálém zpochybňování moci. A to je správně. Je to řetězec často konfliktních událostí a sporů, které ji posouvají dál. Zároveň je však i mistrovskou disciplínou kompromisu a hledání řešení. Spojování tedy ano… ale i konflikt ano. Strana či kandidát, kteří vše postaví na dokonalé konsenzuálnosti, dříve či později narazí na realitu politického střetu.

Politika je také o tom, akceptovat „racionální volbu“ někoho jiného. Voliči i poražené strany musí být schopny fungovat, i když vládnou strany, které nevolily, či s nimi nechtějí spolupracovat. A tady se vracíme k tomu, že v politice musíme do velké míry akceptovat, jaká je nabídka na trhu. Často nás budou zastupovat jedinci, u kterých je nepochopitelné, že našli odvahu či přímo „chucpe“ kandidovat, a že byli zvolení.

Politika a z demokratických voleb vzešlí kandidáti totiž nejsou často ti nejlepší z nás, ani ti nejvzdělanější, ani ti nejmorálnější. Co možná mají, je větší sebevědomí, nedostatek sebekritičnosti, velkou vůli, ale i odvahu kandidovat a pak říkat, co si myslí, či za čím stojí jejich strana. Nikde za městem u lesa není farma, kde by se kultivovali ti nejlepší z nás, budoucí politické hvězdy. Jsou to stejní lidé, které potkáváte cestou do práce.

Autorkou textu je Anna Shavit pro Lidovky.cz.